Únorové přečteno
Musím přiznat, že v únoru jsem překvapila i sama sebe. Na to, že se jedná o měsíc s nejnižším počtem dní v roce, celkem jsem se překonala a přečetla jsem 7 knih. Je pravda, že to nebyly žádné 500 stránkové bichle, jednu jsem dokonce přečetla asi za půl hodinky. Ale i tak jsem na sebe celkem pyšná.
První knihou, kterou jsem přečetla hned v prvních dnech měsíce byla taková oddechovka, a to Tři dámy na zhubnutí od Lucy Diamondové. O této knize jsem se zmiňovala již v jednom z minulých článků, takže se o ní znovu příliš rozepisovat nebudu. Jen mohu v krátkosti shrnout její obsah. Hlavními postavami příběhu jsou tři ženy krátce po třicítce, které se, ať už ze své vlastní vůle nebo díky nátlaku okolí, rozhodnou zhubnout. Vzájemně si pomáhají, podporují se a bojují společně. V průběhu celého příběhu můžeme pozorovat jejich postupnou změnu, ať už je to změna fyzická, tak i změna po psychické stránce. Je zde krásně vidět, že jakmile je žena se sebou více spokojená, změní to i její myšlení a sebevědomí. Kniha mě moc bavila, byla napsaná čtivým způsobem a jak jsem psala již výše, pro mně to bylo takové oddechové téma.
Jako další knihu, kterou jsem v únoru přečetla, jsem si vybrala sbírku záhadno-detektivně-kriminálních, někdy až strašidelných příběhů odehrávajících se v Praze. Kniha Praha Noir byla sestavena literárním kritikem Pavlem Mandysem. Co mě na této knize baví nejvíce je především to, že je jednou z celé řady Akashic Books Noir Series, která vychází pod záštitou amerického nakladatelství Akashic Books. V řadě Noir již vyšlo velké množství knih sestavených z příběhů odehrávajících se vždy v nějakém konkrétním městě. A některá města jsou zřejmě nevyčerpatelnou studnicí tajemných příběhů, protože třeba Brooklyn Noir již má dvě pokračování.
Celkově se mi líbí tato myšlenka - sestavit knihu z příběhů, v případě Praha Noir - od 14ti různých současných literátů. Čtenář má totiž možnost nahlédnout v krátkosti do tvorby různých autorů a třeba si i najít spisovatele, jehož styl psaní se mu líbí tak, že si od něj následně přečte i něco dalšího, a nebo třeba naopak. Jako to bylo u mne. Zjistila jsem, že tvorba Miloše Urbana je pro mne zakletá a nezaujme. Naopak jsem byla nadšená hned z první povídky Tři mušketýři od Martina Goffy, ze které mne mrazilo od začátku až do konce.
A abych nevyšla z kriminálního žánru, další knihou, kterou jsem přečetla byla Sova od Samuela Bjorka. Od stejného autora jsem v lednu přečetla jeho první detektivní příběh, který vydal pod tímto pseudonymem, V lese visí anděl. A jelikož jsem z této knihy byla opravdu nadšená, tak Sova pro mne byla lehkým zklamáním. Celý příběh se točí kolem vraždy mladé dívky, která je nalezena v lese v jakémsi hnízdě ze sovího peří. Celý případ opět vyšetřuje Holger Munch a opět se snaží zapojit i svoji kolegyni Miu. Autor si udržel stejnou koncepci příběhu jako ve své první knize, konkrétně mám na mysli přechody mezi jednotlivými postavami a jejich myšlenkami, díky nimž si utváříme celý děj tak jako prostorově, ne ploše z pohledu jedné postavy. Asi to, co mne na knize moc nebavilo, byly části, kde Mia Krügerová uvažuje o tom, zda má zůstat na tomto světě nebo zda se má vydat za svou sestrou, která před více než 10ti lety zemřela a která ji k sobě stále "láká". Podobné pasáže byly i v první autorově knize, ale zdálo se mi, že v Sově toho bylo víc. Druhou výtku ke knize mám k tomu, že do příběhu byl opět zapojen člen rodiny hlavního vyšetřovatele, konkrétně jeho dcera, zatímco v knize V lese visí anděl to byla jeho vnučka. Trochu mi to vadí, ale zřejmě je to úděl všech kriminálních vyšetřovatelů, že do jejich případů jsou zatahováni rodinní příslušníci. Doufám, že to tak není i ve skutečnosti :).
Další dvě knihy jsem přečetla během jednoho dne, byly to totiž takové útlounké knížky. A třebaže měly málo stránek, na kvalitě obsahu jim to neubralo. První byl komiks od Sarah Andersenové Dospělost je mýtus. Tato knížka je vtipným vyjádřením běžných situací, ve kterých se najde snad každý. Kniha mne pobavila a některé obrázky až děsivě vystihovaly realitu mého života.
Druhou rychlovkou už byla kniha s vážnějším tématem, a to novela z koncentračního tábora Terezín. Kniha I viděl Bůh, že je to špatné byla napsána Otto Weissem a doplněna o ilustrace jeho dcery Helgy Weissové. Otto Weiss od roku 1941 společně se svou rodinou nuceně pobýval v Terezíně, kde napsal tuto knihu, která byla inspirována právě tím, co se v táboře dělo. Krátce poté, co toto dílo vzniklo, byl autor transportován do Osvětimi, kde jeho stopy končí. Předpokládá se však, že jeho život byl ukončen ihned po příjezdu v plynové komoře.Poslední dvě knihy, které jsem v únoru četla představím už jen velmi krátce. Nejprve se jedná o knihu Jeden den od Davida Nichollse, která zaznamenává život dvou lidí, ženy a muže, vždy pouze jeden den v roce. Příběh se mi moc líbil, čtenář zde může pozorovat, jak se hlavní postavy v průběhu svého života mění a dozrávají.
A poté jsem se pustila do příběhu ženy, která byla ve svých 17ti letech unesena a vězněna svým únoscem v malém zahradním domku, kde i porodila syna Jacka. Když je Jackovi 5 let, podaří se mu společně s matkou uprchnout a následně se mohou vrátit do normálního života. Jelikož však Jack od svého narození vyrůstal v malém pokoji, je pro něj velmi těžké se socializovat do společnosti a prostředí, které je pro jeho okolí i jeho matku přirozené. Kniha Pokoj od Emmy Donoghue byla nominována mmj. na cenu Man Booker Prize a v roce 2015 byl do kin uveden film natočený podle tohoto příběhu. Kniha byla inspirována skutečným příběhem, u nás známým jako Kauza Fritzl, kdy otec věznil svou dceru ve sklepě domu a s níž zplodil 7 dětí.
Abych to tedy shrnula, únor byl pro mne velmi bohatý co do počtu přečtených knih. A doufám, že tento trend bude pokračovat i v dalších měsících.
Děkuji za přečtení :).
Žádné komentáře:
Okomentovat